

Lukáš Malínek se řídí heslem, které na první dobrou nezní nijak optimisticky: největší motivací je smutek. I tím se dá vysvětlit neuvěřitelná proměna, kterou prošel během necelých dvou let - z 224 kilo shodil rovných 120 kg a to bez pomoci doktorů, trenérů a nutričních poradců.
„Když máte ten správný materiál a motivaci, jde to rychle,“ říká s úsměvem herec, který se k této kariéře dostal objížďkou, která se jen tak nevidí. Z kurzu dabingu, který měl být jen rozmarnou kratochvílí, si jej lektorka vybrala rovnou do projektu, který odstartoval celou jeho hereckou dráhu, ačkoli herectví nestudoval. Z dabingového studia jeho cesta totiž vedla rovnou na prkna Divadla Radka Brzobohatého, kde pomalu dokončuje už svou osmou sezonu.
„Ono se to vždy strašně hezky všechno povedlo. Ve správném čase, na správném místě,“ říká o svém nezvyklém profesním přerodu sympatický herec, kterého si svým způsobem adoptovala sama Valérie Zawadská. „Valérie je pro mě pražskou mámou,“ tvrdí o slavné kolegyni s něhou. „Moje pravá maminka se pro ni stala taky maminkou, protože Valérie už maminku nemá roky.“ V divadle hrál kromě ní i po boku takových jmen jako Simona Postlerová, Jana Švandová nebo Jitka Smutná. Na hereckou dráhu přitom nastoupil až ve 32 letech, původním povoláním byl ekonom. Nepochází z herecké rodiny: „Byl jsem do tohoto kolektivu přijat jako kluk z ulice.“
Do prestižního kolektivu nastupoval s nadváhou, která postupem let přerostla do morbidní obezity. Příběh Lukáše Malínka je ovšem o dost složitější, než by se na pohled mohlo zdát. S nadváhou totiž bojoval od malička. Když o něj ale projevila zájem modelingová agentura kolem roku 2003, shodil nadbytečná kila rychle. Jeho váha klesla na 68 kg, což při jeho výšce bylo už příliš málo – a navíc shodil příliš rychle. Tato snaha o dokonalost přerostla do mentální anorexie. „Já jsem ji vlastně jen líznul,“ vzpomíná herec na moment, kdy kvůli podváze tenkrát zkolaboval. „Najednou jsem chtěl víc a víc.“ Na váhu tenkrát chodil i deset- až dvanáctkrát denně, prakticky po každé návštěvě toalety. „Když si rozdělíte půlku jablka na celý den a k tomu tři dětský piškoty, je něco špatně.“
Během tří měsíců se mu z nejhoršího podařilo dostat, přesto mu přestal fungovat žlučník, který mu posléze museli propláchnout – nic z toho ale nezabralo a on začal žloutnout. Připustit si diagnózu mentální anorexie byla výzva, kterou není každý muž schopný akceptovat. „Začal jsem pomalu, pomaličku jíst,“ vrací se ve vzpomínkách herec. Motivaci překonat to našel v pracovním nasazení. „Bavil mě tenkrát život. Bavilo mě, že jsem fotil pro různé značky a zvonil mi telefon, abych šel nafotit takovou a takovou kampaň.“
Mentální anorexie je sice častější u žen, ale u mužů bývá často přehlížena a může mít závažnější následky – bývá diagnostikována později a to zvyšuje riziko komplikací a úmrtí. A Malínek z vlastní zkušenosti vidí problém ještě někde jinde: „Ten chlap je víc zabejčený. Ženskou dokážete více stimulovat, aby u toho povolily.“
Z modelingové kariéry zůstalo jen málo fyzických upomínek. „Já z té doby nemám vůbec nic v papírové podobě,“ lituje Malínek. „Internet jen začínal.“ Modeling se v jeho životě stal dvojsečnou zbraní – pomohl mu nemoc překonat, ale zároveň ji kdysi nastartoval. Po návratu z nemocnice se radši zaměřil na studia. „Ne že bych nabídky neměl, ale slíbil jsem rodině, že se vrátím zpátky do běžného života. Nějak mě to opustilo,“ krčí rameny herec. V jeho rodinném životě figurovaly hlavně maminka a babička, které mu vždy fandily, ale jak sám říká, v oblasti poruch příjmu potravy nebyly žádné odbornice. „Nebyly schopny rozeznat, jestli už je to problém, nebo pořád výhra,“ vzpomíná Lukáš na to, jak se pomalu, ale jistě začal znovu rozjídat.
Svou babičku přirovnává herec k anděli, který jej provázel celý život. Jeho i bratra vychovávala svobodná matka a tak u starých rodičů trávili hodně času. „Otec se o nás nezajímal, takže dvě dámy to táhly,“ vzpomíná s láskou herec. Dědeček umřel již ve svých 53 letech a jak Malínek říká, babička jim posléze „obětovala“ – nebo spíš zasvětila – celý svůj život. Babička se dožila krásných 98 let, ale její smrt ho pochopitelně zdrtila.
V tomto nejhorším období se s Malínkem navíc rozešel i partner, se kterým strávil pět let. „Najednou nemáte o koho přijít, nemáte u koho brečet, nemáte u koho se smát, nemáte prostě nic. A když si k tomu představíte, že k vám mluví ze zrcadla obluda, která má 224 kilo a je absolutně nepoužitelná pro jakýkoliv vztah, ať už od sexu po nějakou reprezentaci toho druhého, to byla další věc, která tomu napomáhala,“ vzpomíná herec na vztah, který sám označuje jako toxický. O životě s morbidní obezitou mluví herec bez příkras. „Ono to kolí a ten váš život vás dost dobře plácá. Jdete do letadla – musíte si vzít dva pásy. Jdete v létě na zahrádku – a nemůžete jít na kteroukoliv zahrádku. Musíte vybrat takovou, kde si sednete do židle. A z té židle také vstanete. Také ať se ta židle pod vámi nezlomí. Nebo se do ní nenapasujete, takže odejdete. A co může dělat takový člověk v sexu? Nemůže být plnohodnotným partnerem, nemůže prostě, to nejde.“
Do vztahu vstupoval jako člověk s normální váhou. Za vztahové problémy ale neviní jen svého bývalého přítele, ale sebe také. „Já byl zlý, nechoval jsem se hezky – všeobecně. Byl jsem dost arogantní, někdy až nesnesitelný. Nepodporoval jsem toho člověka, ale z druhé strany jsem neměl tu podporu,“ mluví herec o začarovaném kruhu. Vypadnout z něj se ale ukázalo jako dobrý životní krok – jak začal na základě počítání kalorií upravovat jídelníček, kila šla dolů. Úprava stravy bylo ze začátku to jediné, co mohl dělat – teprve poté, co shodil 60 kg, si mohl přibrat i pravidelné procházky.
Proměna Lukáše Malínka je navíc kontrastem k tomu, co známe z TV pořadů jako Extrémní proměny. „Tam mají účastníci celý tým – trenéra, dietologa, plastického chirurga… a já to zvládl jen sám se sebou. Čtyři kila měsíčně. Pravidelně. Dlouhodobě.“ Jeho proměna překvapila i erudované odborníky, kteří se v oboru obezitologie pohybují i čtyřicet let.
„Na začátku jsem mlčel. Nechtěl jsem o tom mluvit, dokud nebylo nic jisté – ať už v pracovním, nebo osobním životě. Mám to tak nastavené: dokud není něco potvrzené, nedávám tomu jméno, neřeším to nahlas. Prostě jsem začal,“ vrací se k začátku hubnutí Malínek. „Až po nějakých dvaceti shozených kilech si okolí začalo všímat, že se něco děje. Nešlo o žádnou dramatickou proměnu, ale postava se začala lehce měnit, rysy se zjemnily. V tu chvíli jsem si řekl, že do toho půjdu naplno. Opravdu naplno. Začal jsem si všechno psát, počítat, plánovat. Tvrdě a nekompromisně. Ale zároveň jsem věděl, že nesmím hladovět. Začal jsem víc pít, víc spát, víc přemýšlet o sobě.“
K hubnutí nevyhledal odborníky z řad obezitologů nebo dietologů, přesto ale nějakou odbornou pomoc potřeboval – psychologa. „Někdy si člověk myslí, že to zvládne sám, že si sám nastaví plán. Ale ono to nejde,“ říká. „Potřeboval jsem vedle sebe někoho, kdo mě povede, kdo mě postaví do zrcadla a bude se mnou mluvit. Abychom na to byli alespoň tři – já, on a moje vlastní myšlenky. Abych pochopil, proč dělám to, co dělám.“ Terapie brzy přinesla ovoce. „V jídle jsem nenašel zálibu, ale nutnost – něco, co mi najednou dávalo smysl. Naopak ve stylu života, který jsem si nastavil, jsem našel tu pravou zálibu. A právě ta psychologická pomoc sehrála v mém hubnutí klíčovou roli. Bez ní by to nešlo.“
Své zkušenosti chce teď předávat dál – lidem uvězněným a nešťastným v nadbytečných kilech podobně, jako byl on. Na sociálních sítích i proto sdílí svůj životní příběh, sám na sebe odkazuje jako na „ex fat mana“ – neboli „ex tlouštíka“. Lukáš se rozhodl dát si odměnu za to, čím si prošel – plastickou operaci břicha, která ale musela být kvůli pracovnímu vytížení odložena. „Omezuje mě to, samozřejmě, ale tělo si pamatuje těch 120 kilo. Ta postava je paradoxně hodně vypracovaná,“ dodává s úsměvem. Přeci jen táhnout 120 kilo navíc každý den se na těle projevilo. „I doktor mi říkal: Ty vaše nohy bych chtěl mít. A já říkám – no jasně, každý chce, co nemá.“
Jak šla kila dolů, našel Lukáš také satisfakci ve zdánlivě obyčejných věcech – jít do „normálního“ obchodu, koupit si džíny a tričko v běžné velikosti. „Dlouho jsem neslyšel, že jsem hezkej kluk,“ přiznává s úsměvem. „Ale dnes se potýkám s velkou přízní žen – možná proto, že na mně není poznat, že jsem gay. A tak občas slýchám nabídky k sňatku nebo vtipné narážky. Vždycky říkám: Holky, nejde to. Musíte jinam. Ale je to milé.“
Na přímo neuvěřitelnou proměnu Lukáše Malínka, za kterou nelze hledat nic jiného než pevnou vůli a odhodlání ke změně, se můžete podívat do galerie.