Martina jsem potkala na večírku známých. Vypadal božsky. Vypracované tělo, šarm, pohotový vtip. Na první pohled z něj sálalo sebevědomí a bezstarostnost. Po několikátém drinku jsme se dostali k pracovním tématům. Když mi řekl, že on pracovat nemusí, protože zdědil větší obnos peněz, nenapadlo mě to zpochybňovat. V duchu jsem si říkala, že by bylo fajn, být taky jednou za Popelku.
Byl jiný než muži, na které jsem byla zvyklá. Uvolněný, spontánní, dobrodružný. A mě tehdy lákalo vystoupit ze svého zaběhnutého rytmu.
Rychle jsme do toho spadli. Drahé večeře, drahá vína, víkendy v zahraničí, značkové oblečení. Všechno šlo hladce – až na zvláštní momenty, kdy se do Prahy „zastavil kamarád ze zahraničí“. V tu chvíli se Martin jakoby vypařil. Komunikace probíhala jen skrze zprávy, žádné hovory, žádné detaily. Bylo mi to divné. Ale byla jsem tak pracovně vytížená, že jsem si to dokázala omluvit: „Aspoň mám čas na sebe a práci.“
Kdo tahá za nitky
Zhroutil se mi svět. Cítila jsem se zneužitá, naivní, podvedená. Absolutně jsem o ničem neměla ani tušení. Nešlo jen o zradu v lásce – ale o to, že někdo dokázal postavit celý náš vztah na lži. Připadala jsem si jako naivní holka, která si ani nevšimla, že někdo tahá za všechny nitky. Moje sebedůvěra, kterou jsem si roky budovala kvůli práci i vlastnímu pocitu hodnoty, byla na padrť. Ještě ten večer jsem Martina konfrontovala. Nevymlouval se. Jen se na mě podíval tím svým smutně klidným pohledem a řekl: „Chtěl jsem ti ukázat, že si zasloužím tvou lásku.“ A v tu chvíli mi to došlo. Nebyla jsem partnerka. Byla jsem kulisa. Kostým pro jeho představu normálního života.
Mohlo by vás zajímat
